Ještě v osmdesáti letech chodil každý čtvrtek odpoledne. Už od devíti hodin se chystal, vykoupal se, oholil se. Sako, kravata byla naprostá samozřejmost, čtvrtek byl pro něj svátek. A to chodil do pivnice, kde měli nejvýš tak tlačenku nebo opečenou sekanou. Opilého jsem ho viděl dvakrát v životě a nebylo to na krupici. Byl samá sranda, jenom se okolí omlouval.
A tak, když jednou na stará kolena přišel domů s věncem buřtů kolem krku, máma jenom : „Ty starej blboune, děláš vostudu“
Kupodivu to bylo o poznání mírnější než když na něj vrčela jindy.
Po roce 1989 nastala situace, kdy jsem se těšil, že bude všude krásných hospod jako máku. Jak kde. Za komunistů spravoval všechno RaJ, na vesnici Jednota. Vývěsní štíty totožné, bez fantazie. Záleženo na hostinském jestli vytvoří atmosféru. Byli takoví i tenkrát. Jsou i dnes. Těch nápadů, co bylo v devadesátých letech a najednou se mi zdá, jakoby se to všechno nějak sjednocovalo, interiéry se začínají podobat jeden druhému. Pivovary hostinským dávají stejné ubrusy a jiná zařízení, která mají tolik fantazie jako… no co byste chtěli od věcí, které jsou zadarmo.
Kdo hledá, najde. Objeví se hospůdka, která je jiná. Asi neexistuje recept, jak pěkné atmosféry dosáhnout. Nejspíš to bude v hostinském. Hosté přijdou. Přijdou za prostředím, kde nehuláká oblbující televize, kde necinkají prohrávací automaty. Ti lidé se začnou vracet, stávají se štamgasty. Začnou chodit také proto, aby někoho viděli, aby s ním promluvili, poslechli si ho. Vznikne jakási komunita lidí stejné krevní skupiny, někdy se přijde jen na skok, na jedno, na frťana, na dvě deci.
Zařízení trochu omlácené, dveře by vrzat nemusely, vymalovat by to potřebovalo. Majitel je majitel, pryč je doba, zaplaťpánbu, kdy bylo všechno všech. Majitel musí rozhodnout, jestli se ty dveře namažou, opraví nebo vyhodí. Jestli se židne natře nebo spálí. Majitel rozhodne, že vymalovat nestačí, že se bude konat generální přestavba. To budete všichni čumět, tady bude prostředí!
Po čase se najednou objeví nový podnik. Otevře se. Štamgast se ve vchodu třikrát otočí, jestli se nespletl. Sedne si, jo pěkný, ten dlouhý stůl je pryč, to budeme po sobě muset křičet. Nebo srážet stoly. Jak to bude? Přijdou další. Stejní lidé a najednou sedíme sice ve stejném baráku, ale v jiném lokále. Všechno nové, naleštěné, muselo to stát peněz! Kdo to navrhnul? Někdy je lepší se vykašlat se na architekty. Výborný stojí hodně, to co umí podprůměrný šmírák, dokážu sám.
Někteří štamgasti začnou chodit méně, někdo přestane úplně. Někdo přijde na chvíli jen ze zvědavosti.
„Je tu Pepík?“
„Pepík už se neobjevil měsíc.“
„Pepík začal chodit k Horkejm, to je dvě stanice odtud tramvají.“
Nelíbí se mi ta zmodernizovaná hospoda. Stýská se mi po staré putyčce. Býval tu smrádek, teploučko. Stačilo přece jenom pořádně vygruntovat. Je mi líto, když je nová věc hned ošklivá. Krása a ošklivost jsou ovšem subjektivní pojmy. Ale když se mi někde nelíbí…nutně se vkradá otázka: „Není čas změnit lokál?“
Vlastně proč ne? Poznávat jiné. Je to dobrodružství. Trochu se porozhlédnout kolem sebe. Má to tak být.
Společnost, která v nové hospodě zůstane, se doplní o jiné a velice rychle zapomene na toho „vtipálka“, který občas plácnul nějakou kravinu. Snadno se bez něj obejdou.
„Von to byl stejně vůl!“
Za rok si sednu do té kdysi „své“ hospody a po půlhodině uslyším:
„Ty vole, ty si sem dřív chodil, že jo? A co je s tebou? … Aha! Tak zase někdy přijď!“ Život už je takový. Vítání, loučení, poznávání. Starý člověk, který ztratí chuť aspoň v rámci svých možností poznávat, už jen živoří. A to se mi ještě nechce.